Příběhy, které vedly k založení NFIW.

 LUNA
Fenka, kterou měla její majitelka ráda a pečovala o ní spolu s dalšími psy jak nejlépe to šlo. Možná jiní psi zažívají luxusnější podmínky, ale Luna měla vše co potřebovala a především dostatek společnosti a přízně své majitelky. Ta ale onemocněla vážnou nemocí. Nebyla už schopná svým psům zabezpečit potřebnou péči, ale přesto věřila, že to zase po čase půjde. Bohužel, nemoc byla vážná a majitelka zemřela. Dva mladší psi se podařilo umístit, ale co se starou fenou, která navíc byla vůči cizím nedůvěřivá až bázlivá? Neujali se jí její chovatelé, ani přesto, že jim byla nabídnuta finanční výpomoc a Luna u nich vyrůstala asi do dvou let.
Nakonec i Luna našla nový domov, u majitelů jednoho svého štěněte. Smutný psí příběh s dobrým koncem. Příběh Luny byl inspirací a příslovečnou „poslední kapkou“ při uvažování o založení nadačního fondu Irský vlkodav. Do složité životní situace se může dostat každý z nás a s námi i naši psi.

MANYR
Štěně bylo do 8 měsíců u chovatele. V kotci se svou matkou. Pouze v kotci se svou matkou. Velikost kotce asi jako dva psací stoly. Chovatel do psince pouze dojížděl. Pejsek nevěděl, co je procházka, proběhnutí se, nemusel si a ani nemohl osvojit základní hygienické návyky. V osmi měsících byl prodán. Do auta ho prý nakládali čtyři.... Člověk by očekával, že se jedná o příběh se šťastným koncem. Zatím ještě ne.
Nový majitel očekával, že se bude pes chovat přiměřeně svému věku, nejlépe jako dospělý, již zkušený a vychovaný vlkodav. Nedopřál psovi čas na přivyknutí, seznámení s novým prostředím a možnost doučit se a seznámit se s tím, co jiní psi v jeho věku dávno znají. A tak pejsek nevěděl, že chodit na procházku je radost, byl nejistý a jeho nový majitel mu rozhodně nepomohl. Jeden příklad za všechny, vyprávěný přímo majitelem......když si rodina usmyslela jít s pejskem na procházku, pes nejevil zájem. Netěšil se u vrátek, nevyskakoval radostí jak to dělají ostatní štěňata v tomto věku a někteří psi celý život. Pán tedy chvíli naháněl psa po obrovské zahradě a když dobrovolně nešel, poradil si opravdu neuvěřitelným způsobem: „zatlačil jsem ho hráběma ke zdi, chytil rychle obojek, pustil hrábě, připnul vodítko a bylo to“. To musela být radostná procházka! Ani pán ale nebyl spokojen. Po krátkém čase vyhledal pomoc a předal psa na vychování. Nepožadoval dle svých slov mnoho, jen vycvičit tak, „aby měl své pány rád“!! Bylo až neuvěřitelné za jak krátký čas se začal pes „lepšit“. Přestal se bát natažené ruky, přestal se děsit společnosti, nejprve ostatních psů, pak svého převychovatele a po 3 týdnech strpěl pohlazení i od návštěvy. Začal chodit na procházky, jezdit autem, brát krmení z ruky, lehal vedle svého dočasného pána. Prostě se začal zařazovat do okolního světa lidí i psů. Pomalu a nejistě poznával naprosto běžné situace a věci. Na společné vycházky majitel neměl čas, chtěl jen zaplatit a vyzvednout si „opravený majetek“. Samozřejmě, tato převýchova, která „doma“ nepokračovala vlídným a trpělivým způsobem, nemohla přinést trvalé zlepšení. Pes tedy putoval do kotce, nikdo v rodině neměl čas ani zájem ztrácet čas s věcí, která neplní svůj účel – vhodně doplňovat luxusní vilu. Paní se začala psa bát, přece jen roční vlkodav je velké zvíře. Ostatně riziko agresivity ze strachu je opodstatněné. Nakonec se podařilo majitele přesvědčit, že bude lépe, když se psa zbaví a předají někomu, kdo se bude chtít o psa starat. V krátkém čase se podařilo najít vlídné a ochotné majitele, připravené na to, že se psem nebude zpočátku snadný život, že bude třeba spoustu času, trpělivosti....ale že udělají dobrý skutek a odměnou jim bude výborný a vděčný společník. Takže nakonec přece jen příběh se šťastným koncem. Přesto příběh zbytečný.

JESSIKA
Fenka, která odchovala své majitelce 6 vrhů štěňat. Život měla jednotvárný, podmínky a prostředí , které bychom dnes již nazvaly pravým jménem – šlo o týrání. Chovatelka plánovala hned při dalším hárání ještě jeden vrh. Našli se lidé, kteří se chtěli Jessiky ujmout, chtěli jí dopřát normální psí život a nechat ji u sebe v klidu dožít. Za fenku zaplatili, ale původní majitelka ji přesto vyprovodila do nového světa slovy, že „stejně tratí, mohla mít ještě jedny štěňata a prodat jí pak.....“ Jessika se v novém prostředí rychle učila. Poznávala to, co jiní znají od štěněte a berou jako samozřejmé - že se může chodit volně po zahradě, že se chodí domů a je třeba překonat pár schodů, že se chodí na procházku, že je vždy ruka, která pohladí, že je vždy vlídný hlas, který zavolá její jméno. Jméno, kterým je pes oslovován, které není jen napsáno v rodokmenu. Ani to do té doby neznala! Byla ještě dlouhý čas svým novým a vlastně jediným lidem výbornou společnicí.

ŠONDA
Jaký měl život do svých asi pěti let nevíme. Víme ale, že se dostal do útulku poněkud složitou cestou a nakonec dost narychlo. Hrozila mu od vlastního majitele (nebo posledního majitele?) smrt. Byl spolu s dalším psem zavírán v maringotce, bez vody a krmení po různě dlouhou dobu. Z útulku se dostal za krátko k výborným lidem, kteří měli zkušenost a věděli jak udělat takovému psovi život příjemný a důstojný. Přesto mu už natrvalo zůstal strach z delší nepřítomnosti pánů a špatně snáší jakékoliv nepravidelnosti v denním režimu.

MÍŠA
Štěně chtěné, štěně zpočátku snad i milované. Pes vyvezený do zahraničí, úspěšný výstavně i chovatelsky. Ale přízeň svých majitelů si udržel pouze do doby, než jeho věk pokročil. Tu a tam se začaly ozývat nějaké zdravotní problémy a Miša přestal vyhovovat majitelovým ambicím. Kontakt s chovatelem byl přerušen přebráním rodokmenu, na dopisy chovatele majitel neodpovídal.....až když bylo Mišovi 6,5 roku dostal chovatel vzkaz. Prý jestli si ihned nepřijede, bude muset jít pes do útulku. Na odvoz majitel spěchal, ale nebyl ochotný psa přivézt ani na hranice, aby chovateli trochu zjednodušil situaci. Ten totiž každým dnem očekával narození štěňat a od březí feny nemohl odjet.
Ale když je snaha a hodní lidé, vždy se řešení najde. Vypomohla velmi ochotně jiná chovatelka, Mišu přivezla a přestože to nebylo v plánu, sama si ho i nechala. Nebylo to nadlouho. Bohužel po několika měsících se objevil nádor a psí život předčasně ukončil. Přesto bylo hezké, že mohl Miša dožít tam, kde ho měli rádi a postarali se o něj až do konce.

AMY
Také jedno ze štěňat, které si majitel nadšeně přinesl domů, radoval se z toho jak roste, jak se každému líbí, jak je milé. Počáteční nadšení ale opadlo, odrůstající štěňátko také začalo na zahradě trochu vadit. Tak se zavřelo do kotce. Kotec byl velký, a tak proč by fence nestačil. Stačil, musel. Byla v tomto kotci, jenom v tomto kotci, do 3 let! Veselá temperamentní fena, která přesto své majitele měla ráda. Vždyť přece za ní dvakrát denně do kotce přišli, přinesli krmení a v létě na ně viděla, jak sedí v křesílkách na pěkné zahradě, kam ona nesměla.
Po opakovaných domluvách a jednáních se majitelé konečně rozhodli fenu prodat zpátky chovateli. A tak šla do smečky svých příbuzných, na lidi ani psy nezanevřela, byla do konce života veselá a temperamentní, jakoby doháněla co zameškala prázdným čekáním.